AFRODIZIAKA A LUBRIKAČNÍ GELY
Sexualita silně ovlivňuje lidstvo již od samého počátku jeho existence a tvoří nedílnou součást lidského života. V proměnách času se pohled na ni neustále měnil a vyvíjel, počínaje snahou co nejvíce ji potlačit až k pokusům učinit ji věcí zcela otevřenou a netabuizovanou. Základním faktem ovšem zůstává, že sex sám o sobě je pro člověka obvykle činností příjemnou a dá se říci i zdraví prospěšnou. Nelze se tedy divit, že některé látky pozitivně ovlivňující kvalitu sexuálního života jsou známé již stovky let.
Znalost látek, jejichž název je odvozován od jména řecké bohyně lásky Afrodité je u většiny dnešní populace jen velmi povrchní. Ačkoliv jejich spojitost se sexuální aktivitou je všeobecné známá, bývají často chápána jako přežitek minulosti. V době, kdy se na trhu objevuje mnoho moderních produktů pozitivně ovlivňujících sexuální činnost člověka, vyvolává zmínka o některých afrodiziakách spíše úsměv a pobavení. Přesto mnoho z oněch dnes synteticky vyráběných látek odvozuje svůj původ z přírodních zdrojů využívaných po generace našimi předky. Samotná definice pojmu afrodiziakum není snadnou záležitostí. Chápeme je sice jako látky, jejichž působení by mělo blahodárně působit na intimní život, ale způsob, kterým se tak děje, je velmi různorodý. Mylnou je domněnka, že jediným účelem těchto látek je zajistit u muže dlouho trvající erekci, či prodloužit trvání samotného aktu. Takový přístup odpovídá současnému trendu, kdy je sex považován za konzumní záležitost masového měřítka. Fyzická stránka věci je vyvyšována nad stránku psychickou, která však také tvoří důležitou součást pohlavního života. Obohacení života afrodiziaky může mít půvab hledání mystéria minulosti, středověké magie, alchymie, východních kultur či přírodních národů.
Původ a formy afrodiziak
Afrodiziaka lze z hlediska původu rozdělit do tří základních skupin na látky z říše rostlinné, živočišné a na látky získané z neživé přírody. Většina z nich náleží ke skupině první.
Z rostlin se používají listy, květy, plody, kořeny bylin a jejich šťáva. Ze stromů pak kromě listů a plodů také kůra.
Nejznámějším zástupce živočišné říše jsou takzvané španělské mušky. Jedná se o brouka jménem puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria), jenž byl ve starověku nazýván cantharis. Farmakologické účinky mnoha afrodiziak získaných z živočichů jsou často neprokázané. Do této skupiny můžeme zařadit třeba paroží japonského jelena nebo maso mexických kolibříků, které se těšilo velké oblibě ve středověku. Dodnes se jako afrodiziakum používá i rozemletý roh nosorožce.
Z neživé přírody se v historii jako afrodiziaka užívaly různé nerosty. Rozemleté drahé kameny, rubíny, smaragdy, diamanty a podobně. Velmi častou ingrediencí byl pro svou barevnou a tvarovou rozličnost také mořský korál. Používaly se rozemleté kosti a dokonce drcené stalagmity, především však pro svůj falický vzhled. Ve prospěch takového jednání mluví fakt, že tyto suroviny obsahují zinek, který se používá při podpůrné léčbě onemocnění prostaty a pohlavní orgánů, a hořčík, který je důležitým prvkem pro sexuální funkce a činnost močového ústrojí.
Afrodiziaka se užívají v nejrůznějších formách. Například jako tablety, nápoje, nebo ve formě sypké jako koření v pokrmu. Některé byliny a jejich směsi působí na nervový systém prostřednictvím čichových orgánů. Jedná se o směsi látky obsahující feromony. Kouření sušených bylin je dalším z obvyklých způsobů, kterým se potřebná látka dostává do krevního oběhu. Běžnou možností je také výroba nejrůznějších mastí a olejů, které se vstřebávají přes kůži celého těla nebo pohlavních orgánů. Výrazné vstřebávací schopnosti mají sliznice úst, (při žvýkání bylin) konečníku a pochvy (nejrůznější masti a výplachy).
ÚČINEK
Odborně můžeme afrodiziakální účinek popsat na farmakologickém působení dnes klasického afrodiziaka přírodního původu, uznávaného oficiální medicínou – Yohimbinu. Tento alkaloid, popsaný poprvé německými badateli v devatenáctém století, má svůj původ v kůře stromu Corynthae yohimbé.
Původní obyvatelé Afriky jej využívali již dříve při svatebních obřadech a při rituálech, které často končily sexuální aktivitou. V padesátých letech dvacátého století se poprvé podařilo připravit čistý alkaloid syntetickou cestou, ještě dlouho poté byl však přírodní yohimbin hlavním zdrojem pro přípravu léků. Podle výzkumu amerických andragogů vyvolává tento alkaloid presynaptickou blokádu alfa 2 receptorů na mozkových buňkách. To způsobuje následné hromadění noradrenalinu v mozkové tkáni. Tento hormon zvyšuje citlivost nervových buněk, čímž stoupá schopnost a intenzita vnímání sexuálních stimulů. Zpětná vazba mezi regulačními centry v centrální nervové soustavě a výkonnými orgány (tj. mužským či ženským genitálem) může koncentrovat tento efekt na sexuální aktivitu. Bylo zjištěno, že yohimbin má vztah k metabolismu serotoninu v mozku. Díky tomu se projevuje i jeho mírný antidepresivní účinek a celkově povzbudivý efekt. Jako afrodiziakum lze yohimbin úspěšně použít u mužů i žen, protože jeho působení na vnímání sexuálních podnětů u obou pohlaví je velmi podobné. Extrakt z kůry jihoamerického stromu štítosemenka (Aspidosperma quebracho), která také obsahuje yohimbin, je součástí německého léku Afrodor 2000, který je charakterizován jako „sexuální tonikum.“ Tento přípravek je běžně dostupný i u nás. Z kořene keře Tabernanthe iboga se získává ibogain, který má obdobné účinky jako yohimbin. Tento alkaloid byl používán při léčbě heroinové závislosti, jeho použití v terapii sexuálních dysfunkcí nebylo však zatím oficiální medicínou podrobně prozkoumáno.
SMRTÍCÍ AFRODIZIAKA
Základní podmínkou požití jakéhokoliv prostředku působícího na člověka je fakt, že nesmí uškodit lidskému zdraví. Mnohá afrodiziaka však s sebou nesou právě toto riziko. V některých případech se totiž jedná o látky, které, pokud jsou použity v nesprávném množství, mohou výrazně poškodit zdraví člověka, nebo dokonce způsobit jeho smrt.
Typickým příklad jsou již zmíněné španělské mušky. U nich je velmi snadné překročit bez předchozího poučení bezpečnou dávku. Následně může dojít ke smrtelné otravě. Afrodiziakální účinky má i mnoho látek v současnosti zakázaných. Jedná se o nejrůznější drogy převážně rostlinného původu, které byly často používány při obřadech se sexuálním podtextem.
Ve starověké Indii se jako prostředek na podporu potence a sexuální žádostivosti používalo opium, které bylo považováno za vysoce účinné afrodiziakum. Opium se kouřilo nebo podávalo orálně, mnohdy jako součást směsí obsahujících další látky, například konopí, římský kmín, či pryskyřici olibanum získávanou ze stromků rodu Boswellia.
V Číně se mísilo s dalším tradičním afrodoziakem – ženšenem. Dlouhodobé užívání opia však působí na sexuální funkce negativně a může způsobit i impotenci.
Podle indické tradice věnovali konopí člověku bohové, aby mohl zvýšit svou odvahu, rozkoš a uspokojil sexuální touhy. Jako hlavní mu byla přisuzována schopnost prodloužit trvání milostného aktu a zvýraznit extatický stav. Pro podobné účinky se používal i hašiš, o kterém se na evropském kontinentu poprvé zmínil Marco Polo ve svém cestopise Milion.
I další rostliny, které řadíme mezi návykové drog, jsou zároveň účinnými afrodiziaky. Inkové uctívaly jako posvátnou rostlinu koku. Rozdrcenými listy si potírali penis, aby dosáhli déle trvající erekce. Bylo prokázáno, že užívání koky vyvolává u většiny osob sexuální vzrušení. Kokain, který se z koky vyrábí, bývá dokonce označován jako erotická droga.
Ze zástupců hub byla používána muchomůrka červená. Její hlavičky se nejen jedly, ale i sušené kouřily, nebo byly přidávány do alkoholických nápojů. Obsahují totiž acetylcholin a muskarin, které zvyšují dráždivost svalů a zesilují erotické zážitky.
Přidáváním rulíku zlomocného (Atropa belladonna) do vína se vyráběl „nápoj lásky.“ Všechny části této rostliny, především pak černé plody, obsahují velmi účinné alkaloidy stimulující sexuální funkce.
Jako čarovný kořen, kterému byly připisovány vlastnosti a schopnosti nadpřirozených bytostí, vystupovala ve středověku mandragora (Mandragora officinalis). Používala se pro výrobu mastí vyvolávajících erotické opojení, jejichž součástí byla často i jiná afrodiziaka – opium, hašiš, rulík zlomocný, bolehlav nebo španělské mušky. Mandragora, zvláště její kořen, obsahuje alkaloidy se silnými psychedelickými a cholinergními účinky (skopolamin, atropin, hyoscyamin).
I malé předávkování oběma těmito rostlinami je však smrtelně nebezpečné.
OKOŘEŇTE SI ŽIVOT!
Ne všechna afrodiziaka však působí na lidský organismus tak zhoubným způsobem. I dnešní člověk má na výběr z velkého množství látek, které mohou příjemně ovlivnit jeho pohlavní život, pokud s nimi bude správným způsobem nakládat.
Ženšen
Ženšen je uznávaný asijskou medicínou jako lék s celkově povzbuzujícími účinky. Spotřeba této rostliny díky její
oblíbenosti neustále roste, a není tudíž možné pokrýt ji z přírodních zdrojů. Přírodní ženšen (Panax ginseng) se vyskytuje téměř výhradně ve vysokohorských oblastech Asie, čemuž odpovídá i jeho cena. Je proto často nahrazován ženšenem pěstovaným uměle na plantážích. Obsah účinných látek v takto vypěstované rostlině je však nepoměrně nižší než u přírodní formy. Těmito látkami, které obsahuje kořen, jsou triterpensaponiny, ginsenosidy. Ginsenosid Rg1 má stimulační účinek na centrální nervový systém a způsobuje zvýšení krevního tlaku. Rb1 naopak krevní tlak snižuje a má mírně tlumivý účinek. Tradiční asijská medicína využívá vlastností ženšenu nejen jako afrodiziaka, ale důležitou roli klade na jeho harmonizující schopnost.
Blízkým příbuzným asijského přírodního ženšenu je ženšen americký (Panax quinquefolium). Kořenová část rostliny obsahuje tytéž ginsenosidy, ovšem v jiném poměru.
Méně vzácnou rostlinou podobného typu, jejíž alkaloidy mají podobný účinek jako ženšenové, je eleuterokok (Eleuterococcus senticosus). Jeho kořen údajně dodává sílu, podněcuje sexuální touhu, stabilizuje mysl a zmírňuje stres.
Při testování preparátů vyrobených z výše uvedených zdrojů byly zaznamenány rozdílné výsledky, od výrazných pozitivních změn až po minimální účinek. V Evropě i v USA zkoumali vědci vliv těchto látek na sexuální funkce a zjistili, že efektivně působí především na ženy.
Víno
Vinná réva, a především nápoj vyráběný z jejích hroznů, se těšila vždy velké oblibě, která přetrvává do současnosti. Již ve starověkém Egyptě a Řecku se víno používalo jako látka s příjemně erotickým účinkem a bylo také vysoce ceněno pro svoje léčivé schopnosti. Svědčí o tom řada receptů na přípravu vína, do kterého se ještě před zkvašením šťávy přidávaly rozličné bylinné příměsi. Nejčastěji šlo o listy břečťanu a vavřínu, rozmarýn, tymián, pelyněk a myrtu. Běžná byla ale i vína obsahující opium, hašiš či mandragoru. Ke stupňování erotického efektu byly do vína přidávány i některé houby, nejoblíbenější příměsí byla již zmíněná muchomůrka červená. Etylalkohol, ve víně obsažený (7-14%), působí v malých dávkách anxiolyticky – zbavuje úzkosti a strachu, zároveň mírně stimuluje sexuální aktivitu. Ve víně nalezneme řadu dalších zdraví prospěšných látek jakými jsou vitamíny, minerály, ovocné a aromatické kyseliny nebo éterické oleje. Fakt, že nestřídmost sexuální aktivitě škodí, byl našim předkům dobře znám. Proto se víno nejčastěji pilo ředěné vodou. Větší dávka sice může u některých mužů prodloužit ejakulační latenci, obvykle však na úkor erektivity penisu. Reakce organismu na příjem etylalkoholu je záležitostí individuální. Vyšší dávka působí toxicky ,a nelze ji proto před sexuální aktivitou doporučit.
Koření
Aromatické byliny a jejich součásti povzbuzují smyslové vnímání a některé z nich po požití posilují celkovou a sexuální aktivitu. Z tohoto důvodu byla konzumace koření v minulosti upírána především dospívajícím z obavy, aby se v nich příliš brzy neprobudily sexuální pudy.
Mezi koření, která jsou nazývána aromata, řadíme skořici, muškát, zázvor, hřebíček, pepř, vanilku, bazalku, kardamon, libeček, koriandr, šafrán, anýz a další. První pětice jmenovaných sloužila k afrodiziakálním účelům především na území Orientu. Anýz našel své uplatnění zejména pro povzbuzení ženské sexuální aktivity, i když ve formě masti se používal i k potírání penisu. Anýz a koriandr, podobně jako většina koření, obsahují éterické oleje, jejichž hlavními složkami jsou safrol, eugenol a asaron. Ty mohou mít značně silné omamné účinky. Část těchto látek se v lidském organismu přeměňuje na amfetamin a jemu podobné látky, které jsou využívány v oficiální medicíně jako povzbuzující psychofarmaka. Některá další koření, například petržel, navíc ještě obsahují alkaloidy působící dráždivě na pohlavní a močové orgány.
Muškátový ořech sloužil obvykle jako přísada do vína, ale ve středověku z něj byl také vyráběn olej, kterým se potíral penis před koitem. Metabolizací muškátového ořechu v organismu se může vytvářet látka měnící smyslovou percepci, která patří do amfetaminové skupiny. Zajímavá je chemická blízkost této látky s drogou, známou pod jménem „extáze“.
LUBRIKAČNÍ GELY
Mezi řadu civilizačních problémů způsobených neustále se horšícím stavem životního prostředí, patří nedostatečné zvlhčování sliznic. Tyto zdravotní obtíže trápí především lidi se zvýšenou citlivostí či jiným způsobem disponované. V takových případech je na místě použít jako terapeutické prostředky rozličné lubrikační přípravky.
Hlavním úkolem lubrikantů je nahrazovat nedostatečnou samozvhlčující schopnost některých tkání. Specifickou oblastí použití těchto látek je sexuologie a gynekologie. Lubrikační přípravky se dají rozdělit na dvě základní skupiny podle toho, zda obsahují tuk, či nikoliv. Lubrikanty obsahující tuk bývají využívány například k léčbě patologického přerušení pokožky (Excipial a podobně).
Lubrikační gely jsou hlavními zástupci skupiny lubrikantů, které tuk neobsahují, a mimo funkce terapeutické se v současnosti komerčně využívají jako artikl v sexuální a erotické oblasti.
Lubrikační gely lze použít před i během sexuální činnosti nanesením potřebného množství přípravku přímo na pohlavní orgány. Tím se odstraňují nepříjemné a bolestivé pocity, které jinak provázejí nedostatečné zvlhčení sliznic při pohlavním styku a zároveň je usnadněno pronikání. Použití lubrikačního gelu navíc zvyšuje bezpečnost styku při použití kondomu nebo při používání mechanických autoerotických pomůcek.
Složení
Lubrikační gely tvoří: základní gelotvorné složky, složky upravující pH sliznic, protimikrobiální přísady, kluzné látky, spermicidní složky, chuťová korigencia, barviva a některé další speciální látky závislé na typu a aplikaci gelu.
Jako základní gelotvorné složky lubrikačních gelů slouží obvykle různé typy karbomerů jakým je například Karbopol nebo Sepigel, deriváty celulózy a vysokomolekulární glykoly.
Velmi dobré vlastnosti mají v tomto ohledu hydrogely připravené ze škrobů, na závadu je však jejich omezená použitelnost z hlediska mikrobiální nestability.
Výběr gelotvorného základu je do velké míry závislý na jeho stabilitě vůči změnám pH a působení iontů. Některé gely se totiž vinou těchto změn stávají tekutými, a tudíž neplní svůj účel.
pH přípravku je nutné upravit takovým způsobem, aby pokud možno co nejvíce odpovídalo přirozenému pH sliznice. Příliš kyselé či zásadité gely nejsou vhodné.
Antimikrobiální prostředky tvoří běžné konzervanty. Protože přicházejí do styku se sliznicí, mohou být zdrojem iritace. Což se ostatně týká i ostatní použitých přísad. Při používání lubrikačního gelu je proto důležité brát na tento fakt ohled a v případě opakovaného podráždění zvolit vhodnější typ přípravku.
Běžně užívaným spermicidem je 9 – nonoxynol – polyetylénglykol nonylfenyléter, který ma silné spermicidní účinky. Spermicidní látky mají v lubrikačních gelech podpůrnou funkci a nemohou samozřejmě svým účinkem nahradit antikoncepční prostředky.
Glycerol či jiné glykoly jsou používány jako nejčastější kluzné přísady. Pro zlepšení pocitových vjemů při sexuálních aktivitách slouží chuťová korigencia, barviva a rozličné parfémy. Populární jsou především gely s ovocnými příchutěmi, kterých je na trhu mnoho druhů.
Do lubrikačních gelů se někdy přidávají speciální přísady. Fungicida jako ochrana proti kandidové kontaminaci, lokální anestetika proti bolestivému styku nebo pro jeho prodloužení.
-fro-
Zdroje: MUDr. Vladimír Kubíček, CSc., Afrodiziaka, Sanquis, odborný a společenský časopis pro lékaře 7/2000.
Mgr. Jana Arcimovičová, Drogy, které rozněcují vášně, Bulletin národní protidrogové centrály 4/2000.
PharmDr. Jan Šícha, CSc., Lubrikační gely – moderní přípravky pro intimní hygienu, Časopis českých lékárníků 7/2001.