VŠI A JINÍ PARAZITI
Význam slova parazit je pravděpodobně znám téměř každému, aniž by bylo třeba uvádět jeho český ekvivalent – cizopasník. Označení parazit vychází z řeckého „parasitos“, přičemž část „para“ lze přeložit jako „vedle“ či „společně“ a slovo „sitos“ značí „potrava“. Jednoslovný překlad tohoto výrazu by tak zněl nejspíše „spolustolovník“ či „příživník“ , což sice poměrně trefně vystihuje povahu parazitů, nicméně by bylo nutné doplnit, že jde o spolustolovníka nevítaného, nechtěného a mnohdy přímo životu nebezpečného.
Za parazitický označujeme takový organismus, který ke svému životu využívá jiný živý organismus, odebírá mu živiny a poškozuje jej. Z této definice je patrné, že v širším měřítku bychom za parazity člověka mohli označit i choroboplodné viry a bakterie.
Výše uvedená definice je tedy velmi obecná a nechává otevřený značný prostor k diskuzi o tom, co vlastně je a co není parazitickým způsobem života a jaké množství organismů lze do této kategorie zařadit. Vždyť stejná podmínka jako u parazitismu – tedy, že jeden organismus (parazit) využívá ke svému životu jiný organismus (hostitel, event. více hostitelů), přičemž parazit má z tohoto soužití prospěch (živiny) a hostitel škodu – je platná i pro vztah predace. Nevyužívá snad každý predátor živiny z ulovené kořisti, přičemž ono „poškození“ druhého organismu snad ani není nutné definovat? K definici parazitického organismu by tedy bylo možné doplnit ještě několik poznámek, týkajících se počtu hostitelů, míře jejich poškození apod. Parazit, na rozdíl od predátora, získává totiž živiny obvykle z jednoho, nebo pouze z menšího počtu hostitelů (až na výjimky) a ve většině případů jej neusmrcuje. Může však způsobovat vážné poškození zdraví hostitele, případně působit jako přenašeč různých onemocnění. To platí i o parazitech, jejichž hostitelem se stává člověk. Nejčastěji jde přitom o zástupce z říše prvoků, červů a členovců.
Obecně lze tyto (i ostatní) parazity rozdělit na dvě základní skupiny – ektoparazity (parazitující na povrchu těla hostitele) a endoparazity (parazitující uvnitř těla hostitele). Dobře známým zástupcem první skupiny jsou například vši.
VŠI
Vši (Anoplura) jsou ektoparaziti, kteří jako své hostitele využívají výhradně nejrůznější savce, člověka nevyjímaje. Tento sekundárně bezkřídlý parazitický hmyz je celosvětově rozšířen a současně je známo přibližně 500 druhů, přičemž v České republice se údajně vyskytuje 26 z nich.
Stavba těla vší je v základních rysech typická pro členovce. Oproti zbytku těla dominuje co do velikosti zadeček, složený z devíti jasně patrných kroužků a pokrytý štětinami. Hruď je výrazně menší s nejasným dělením, postupným vývojem u vší zcela vymizela křídla. Nalézáme tři páry silných nohou, z nichž každá je zakončena drápkem sloužícím k uchycení na těle hostitele (běžně srst, ochlupení, vlasy). Hlava vší je užší a podlouhlá, ústní ústrojí je bodavě sací, přičemž vysunovatelný sosák disponuje na svém konci speciálními háčky. Oči jsou zpravidla silně redukovány, u některých druhů zcela chybějí, hlava zakončují krátká článkovaná tykadla.
Výše zmíněné ústní ústrojí umožňuje vším sání krve z těla hostitele, kterého jsou schopna všechna vývojová stádia vši (vši mají tzv. proměnu nedokonalou, tudíž jejich vývoj postrádá stádium kukly). Opakované sání krve zajišťuje vším přísun živin, bez kterých dokážou přežít pouze několik hodin až dní. Z toho je patrné, že vši spadají k tzv. permanentním parazitům (resp. ektoparazitům), kteří pro své přežití potřebují zpravidla trvalý kontakt s hostitelem.
Samičky vší kladou denně přibližně pět až dvacet vajíček (tzv. hnidy) opatřených v horní části víčkem a přilepuje je pomocí svých výměšků k základovým částem chlupů (vlasů) hostitele. Zhruba po sedmi dnech se z vajíček stávají larvy, které se po třech svléknutích (instary) přibližně během tří týdnů mění v dospělce.
Vši parazitující na člověku
Na člověku parazitují pouze dva rody vší – Pediculus a Phthirus. Pravděpodobně nejznámější je přitom veš dětská (rovněž hlavová, vlasová) čili Pediculus capitis. V současnosti je již v lékářské terminologii napadení tímto druhem vši označeno za infekční onemocnění – pedikulózu.
Pediculus capitis neparazituje výhradně na dětech, právě u nich se však s tímto typem vši setkáváme nejčastěji. Zejména ve školních kolektivech docházelo (a stále dochází) doslova k epidemiím výskytu vši dětské a mnozí si jistě vzpomenou i na zkušenost z vlastních školních let.
Veš dětská osidluje výhradně vlasatou část hlavy, nejvyšší zastoupení je možné sledovat zejména na spáncích. Ačkoliv z pokožky hlavy saje krev a vzniklé ranky se projevují nepříjemným svěděním, zůstává její přítomnost často po několik dní či týdnů neodhalená. Zejména děti samotné si těžko její přítomnost uvědomují. S rostoucím počtem vší ve vlasech se ovšem stupňují i nepříjemné příznaky, dítě bývá neklidné a podrážděné a často se škrábe ve vlasaté části hlavy, dochází k výsevu pupínků, jejichž počet úměrně vzrůstá a sílí intenzita svědění. Samička přitom přežívá přibližně tři až pět týdnů a během této doby může naklást i 100 až 150 vajíček.
Mylný je u mnoha rodičů dosud přetrvávající názor, že výskyt vši dětské značí špatné hygienické podmínky v rodině. Řada rodičů se tak cítí silně trapně, pociťuje stud, jako by šlo o jejich chybu. Hygienická úroveň však nemá s napadením vší dětskou v současnosti žádnou souvislost. Pravidelné mytí vlasů za využití běžných šampónů nemůže vši odstranit ani předcházet jejich výskytu - možnosti prevence jsou za normálních okolností prakticky nulové.
Pediculus capitis není přenašečem žádného vážného onemocnění, přesto představuje velmi nepříjemný problém. Navíc hrozí, že v závislosti na svědivosti může dojít k rozškrábání, zavlečení infekce a hnisavé reakci.
Zbavit dítě postižené pedikulózou vší, aby se zamezilo dalšímu šíření, je ze zákona povinností rodičů dítěte, kterou ve výjimečných případech může převzít ošetřující lékař.
Léčba zcela logicky spočívá v odstranění vší a v zamezení jejich dalšímu výskytu. To je ovšem poměrně komplikovaný úkol. Běžně se využívá různých speciální šampónů a sprejů s obsahem insekticidů, které mají vši zahubit. Zde však léčba narážela hned na dvojí problém. Jednak problém spočívající v rezistenci vší proti řadě přípravků, která se u nich během vývoje vyvinula a za druhé jejich malý účinek na hnidy. V případě, kdy se zdařilo vši za pomoci speciálního přípravku vyhubit, bylo nutné obvykle celý proces po určitém čase zopakovat, přičemž jistota úspěchu stejně nebyla zaručena.
V současnosti je ovšem na trhu dostatek kvalitních přípravků, jak s obsahem chemických insekticidů, tak bez nich. Z široké nabídky lze jmenovat např. Diffusil H Forte, Všiven, Pedicap OL, Pedicul, Paranit, Itax a mnoho dalších.
Další, zejména doplňkovou možností je vyčesávání vší a zejména hnid pomocí jemných hřebínků a v poslední řadě také nepopulární řešení spočívající v kompletním odstranění vlasového porostu. Vzhledem k širokému výběru výše zmíněných prostředků není naštěstí nutné se v naprosté většině případů k tomuto řešení uchylovat.
Druhým zástupcem vši parazitující na člověku je Pediculus humanus, známá též jako Pediculus corporis (veš šatní). Na rozdíl od vši dětské neosidluje vlasatou část hlavy, ale za svůj životní prostor si vybírá zejména části těla zakryté oděvem. V našich podmínkách se vyskytuje spíše vzácně, vyšší zastoupení má v zemích a společenstvích s nízkou hygienickou úrovní. Nebezpečí tohoto druhu vši spočívá zejména v přenosu skvrnitého tyfu (skvrnivka), jehož původcem je bakterie Rickettsia prowazekii. Výskyt této bakterie je rovněž vázán zejména na špatné hygienické podmínky, k přenosu infekce dochází nejčastěji prostřednictvím trusu vší. Kromě skvrnitého tyfu, který si zejména během první světové války vyžádal značné množství obětí, je veš šatní rovněž přenašečem původců tzv. Volyňské horečky (tzv. zákopová horečka – Bartonella quintana) a návratné horečky (neboli návratový tyfus – původcem je spirocheta Borrellia recurrentis).
Phthirus pubis – veš muňka (srov. filcka) je třetím druhem vši, která parazituje na člověku. Tato drobná, ale robustní veš s výraznými drápky osidluje zejména ochlupení pohlavních orgánů mužů i žen, kde rovněž saje krev. Po jejích bodnutích zůstávají na kůži zhruba půlcentimetrové modrošedé skvrny. K přenosu tohoto druhu vši dochází převážně při pohlavním styku, event. prostřednictvím ložního prádla. Bez hostitele dokáže přežít pouze několik málo dní.
Běžně využívané prostředky k odvšivení (viz. výše) jsou proti muňkám obvykle dostatečně účinné.
Ačkoliv tyto druhy vší jsou jistě nepříjemným ektoparazitem člověka, je patrné, že v našich podmínkách nepředstavují příliš vážná zdravotní rizika s výjimkou vši šatní, jejíž výskyt je však u nás, jak již bylo řečeno, vzácný.
Mnohem obávanějším ektoparazitem, o kterém se velmi často hovoří, je pak zejména klíště.
Klíšťata
Klíště je celosvětově rozšířený parazitický roztoč, čítající přibližně 600 druhů, přičemž v České republice je nejhojněji zastoupeno klíště obecné (Ixodes ricinus). Podobně jako další ektoparaziti je sice na těle poměrně snadno detekovatelné, obávané je však zejména z důvodu rizika přenosu Lymeské boreliózy a klíšťové encefalitidy na člověka.
Vývojový cyklus klíštěte má tři stádia: larva, nymfa a dospělý jedinec (imago), přičemž každá vývojová forma je schopna sání krve. Dospělá samička jedenkrát za život klade do půdy snůšku vajíček, která může čítat i více než 2500 kusů. Z těch se po několika týdnech líhnou drobné larvy, které napadají prvního hostitele, zpravidla drobné hlodavce a ptáci. Již v larválním stádiu může dojít k přechodu bakterií způsobujících borélii nebo encefalitidu z krve hostitele. Ty pak zůstávají v organismu klíštěte po celý jeho život.
Po nasátí krve larva odpadá a během několika týdnů se vyvíjí v nymfu, jejímž hostitelem se stávají větší hlodavci, rovněž ptáci apod. Z nymfy se následně vyvíjí pohlavně dospělý jedinec.
Samičky měří tři až pět milimetrů, parazitují zejména na větších savcích – domácích zvířatech, lovné zvěři, a samozřejmě na člověku. Člověk se však může stát hostitelem všech vývojových stádií klíštěte. Dospělá samička klíštěte saje krev po dobu jednoho až dvou týdnů, poté naklade vajíčka a uhyne. Během svého života tedy samička klíště parazituje na třech hostitelích, jde o tzv. tříhostitelský cyklus.
Samečci klíštěte jsou menší než samička a v dospělém stádiu již krev nesají, na tělo třetího hostitele putují výhradně za účelem páření.
Parazitovat na svých hostitelích umožňují klíšťatům dva speciální orgány. Pomocí tzv. Hallerova orgánu umístěného na předním páru končetin je klíště schopné rozpoznat zvýšenou teplotu a vlhkost hostitele ve svém okolí. Rovněž pomocí něj dokáže vnímat vibrace, které hostitel způsobuje. Pokud je pak vzdálenost hostitele dostatečně malá, pokouší se klíště za využití háčků a přísavných destiček na končetinách zachytit na hostiteli a náhledně vyhledat místo vhodné k sání.
K vbodnutí a sání krve je uzpůsoben zmíněný druhý orgán - hypostom. Ten je umístěn v hlavové části klíštěte a má tvar harpuny s protisměrně obrácenými zuby. Při sání klíště vylučuje do způsobené ranky sliny s obsahem látek zabraňujících srážení krve. Právě prostřednictvím těchto slin dochází často k přenosu infekce výše uvedenými chorobami (proti klíšťové encefalitidě je v rámci prevence vhodné podstoupit včasné očkování).
Při odstraňování přisátého klíštěte je nutné zvolit správný postup, snižující riziko zdravotních komplikací – Ačkoliv jsme jej již v našem časopise uváděli v článku „Klíšťata“ (Pharmanews, leden 2006), dovolíme si jej ještě jednou zopakovat :
Místo přisátí je nejprve třeba dezinfikovat. Následné odstranění klíštěte provádíme zásadně tupou pinzetou nebo speciálními kleštičkami. Tímto nástrojem klíště uchopíme co nejblíže hlavičky a kývavým pohybem ho vyvikláme. Zásadně jej z rány netrháme ani nevytáčíme, při obou těchto postupech hrozí přetržení těla klíštěte a zavíznutí jeho zbytku v pokožce. Ani dříve doporučované potírání klíštěte různými krémy nebo oleji se dnes nepovažuje za vhodné. Dusící se klíště hrozí vyvrácením obsahu žaludku do rány, čímž vzrůstá riziko přenosu infekce. Po odstranění ranku opět dezinfikujeme.
Výše uvedené dva druhy ektoparazitů, tedy vši a klíšťata, představují pouze zlomek z celkového množství parazitů, kteří ke svému životu využívají povrch lidského těla. I když řada ektoparazitů může přenášet velmi vážná onemocnění, je poměrně snadné jejich přítomnost odhalit (zvláště u permanentních parazitů) a provést potřebné úkony k jejich odstranění. Bohužel, existuje řada organismů, které parazitují skrytě uvnitř lidského těla a jejich odhalení není snadnou záležitostí. Hrozí však také řadou vážných zdravotních komplikací.
Endoparazité
U většiny endoparazitů můžeme sledovat poměrně složitý vývojový proces, který zahrnuje několik mezihostitelů. Do lidského organismu se řada z nich dostává prostřednictvím potravy, zejména špatně tepelně opracovaného masa, v závislosti na nedostatečných hygienických podmínkách, apod.
Tasemnice (cestoda) jsou typickým zástupcem endoparazitů, čítajícím zhruba 5000 druhů. V naprosté většině případů jde o parazity s vícehostitelskými životními cykly (zpravidla jeden až dva mezihostitelé před definitivním hostitelem). Finálním hostitelským místem dospělých jedinců pak bývá převážně trávicí soustava obratlovců.
Typičtí zástupci tasemnic mají segmentované, článkované tělo zakončené hlavičkou (skolex) a mohou dosahovat délky až několika metrů (nejdelší tasemnice vyjmutá z lidského těla měřila údajně 35 metrů). Na skolexu jsou umístěny orgány sloužící k přichycení v hostiteli (přísavky, přísavné rýhy, háčky, aj.).
Až na výjimky jsou tasemnice hermafroditi a samčí i samičí reprodukční soustava je umístěna v každém článku jejich těla.
Člověk je koncovým hostitelem např. tasemnice bezbranné (Taenia saginata) a tasemnice dlouhočlenné (Taenia solium).
Jejich životní cyklus je dvouhostitelský – mezihostitelem těchto tasemnic je prase (T. solium) a skot (T. saginata), který se infikuje pozřením potravy infikované vajíčky tasemnice (např. ve výkalech – zejména v zemích s nízkou hygienickou úrovní, při blízkém soužití lidí a chovných zvířat). Ve střevech mezihostitele se zárodky zahnízdí, posléze pronikají střevní stěnou a putují do příčně pruhovaného svalstva, příp. jiných orgánů, kde se vyvíjejí v tzv. cysticerkus. V této formě mohou parazitovat i několik let.
K infekci finálního hostitele (člověk) dochází při konzumaci nedostatečně tepelně zpracovaného masa infikovaných zvířat.
V lidském střevě pak tasemnice dokončují svůj vývoj v dospělého jedince a postupně dorůstají do značné délky. Živí se natrávenou potravou procházející střevy, kterou přijímají celým povrchem těla. Ve střevě mohou přežívat řadu let a svou přítomností způsobovat nepříjemné zdravotní komplikace vyplývající z poškození střevní stěny
Další množení tasemnice je zajištěno uvolňováním koncových článků obsahujících oplodněná vajíčka, která odcházejí z těla hostitele společně se stolicí.
Výrazné riziko představuje zejména možnost infekce člověka přímo oplodněnými vajíčky (umožněné podobností fyziologie trávení člověka a prasete) a jejich následným vývojem v cysticerky, ohrožující podle lokalizace jednotlivé lidské orgány.
Svalovec stočený (Trichinella spiralis), dosahující velikost 1,5 až 4 milimetrů, je posledním z úzkého výběru parazitů, kterými se v tomto článku zabýváme. Tato parazitická hlístice si za svého hostitele vybírá řadu savců včetně člověka. Výskyt svalovce byl zaznamenán prakticky po celém světě, výraznější zastoupení bylo zjištěno zejména na severní polokouli.
Do lidského organismu se dostávají živé, infekční larvy nejčastěji opět prostřednictvím špatně tepelně zpracovaného masa. Po natrávení potravy se larvy uvolňují, přecházejí do tenkého střeva, kde během několika málo dní pohlavně dospívají. Samičky se zcela zavrtávají do sliznice tenkého střeva, kde kladou larvy (zhruba jeden měsíc, poté hynou), které penetrují střevní stěnu, přecházejí do krevního systému a jeho prostřednictvím do příčně pruhovaného svalstva (zejm. bránice, hrtan, jazyk, mezižebří aj.). Zde vstupují do svalových vláken, narušují místní myofibrily a posléze se zapouzdřují. V tomto stádiu mohou zůstat několik let, dokud opět nedojde k jejich přenosu do nového hostitele, který pozře maso s živými, zapouzdřenými larvami (přenos z lidského hostitele je tedy málo pravděpodobný).
U člověka se zahnízdění svalovce ve střevě může projevit zánětem sliznice a průjmy, někdy s příměsí krve. Nebezpečnější je fáze svalová, spojená s usazováním nově nakladených larev. Zde se setkáváme s horečkou, otoky, bolestivostí svalů, poruchami hybnosti jazyka, očního svalstva aj. V případě napadení významných dýchacích svalů hrozí i úmrtí pacienta.
Člověk se stává hostitelem celé řady parazitů, kteří sebou přinášejí zdravotní rizika různé závažnosti. Ta mohou být způsobena přímo působením určitého parazita, nebo jeho schopností přenášet onemocnění různé závažnosti. Boj proti organismům, které parazitují na člověku přitom rozhodně není jednoduchou záležitostí, vzhledem k jejich značné přizpůsobivosti a časté schopnosti odolávat nepříznivým podmínkám.
-Filip Rosenbaum-
Zdroje:
Petr Volf, Petr Horák a kol. : Paraziti a jejich biologie. Triton, Praha 2007
Carl Zmmer : Vládce parazit – Pohled do světa nejnebezpečnějších tvorů planety. Paseka, Praha 2005
https://www.celostnimedicina.cz/ves-detska.htm